Seznamme se s Viviane - To už bude asi provokace...

Ještě jsem to neodevzdávala a tak nevím, jak se na to pan vyučující bude tvářit, jestlli mě s tím rovnou nepošle k šípku, ale zítra mu to hodlám dát, ať už to skousne nebo ne. Ale myslím, že si to rozhodně alespoň přečte...
Už jen pro ten provokující název ;-)

Já a tři tečky
Tohle… Ehm… veledílo jsem vlastně ani psát nemusela, ale prostě jsem si nemohla pomoct. Píšu ráda a Ti, kdož četli, co jsem napsala, říkají, že docela dobře. Krom toho, když jsem se nakonec rozhodla opakovat, bylo mi řečeno, že bude super, až napíšu svoje Já a… II. A to jsem přeci nemohla nechat jen tak.
A proč jsem si zvolila zrovna tohle téma? Já vím, že to chcete slyšet. Vybrala jsem si ho nejspíš proto, že se to tak krásně nabízí, až by se možná dalo říct, že většině lidí to přijde příliš uhozené, anebo dokonce trapné, napsat esej na tak jednoduché téma. Nebo naopak složité (podle toho z jakého úhlu pohledu se na to díváte).
Víte, najít dostatek slov na tohle téma nebylo tak jednoduché (popravdě to nakonec nebylo ani trochu jednoduché, naopak to bylo složitější, než jsem čekala), ale právě proto mě to bavilo. Ptáte se, o čem že to tedy vlastně bude? No o třech tečkách přece…
Jistě, řeknete si: „Lze to vůbec považovat za esej? Taková snůška keců o ničem?“ Nenamáhejte se přemýšlením, já vám to prozradím. Esej v pravém slova smyslu to není. Ale troufnu si předpokládat, že na uznání by to mohlo stačit.
Tak tedy… Podívejme se na to, co vlastně jsou tři tečky zač…

Sešli se tak jednou tři tečky na konci jedné věty, kterou jsem napsala do jedné povídky. Chvíli jen tak ležely, stály, nebo se snažily udržet na místě, podle toho, jak bylo s papírem, kde byly vytvořeny, manipulováno.
„Ta s námi tedy zachází, co?“ ozvala se třetí tečka.
„To jo. Jak nás cpala do té kabelky, tak jsem si myslela, že už se nedržím a zbudete tu jen dvě,“ odpověděla první tečka. Po chvilce ticha tečka číslo jedna nadhodila: „Nevíte, jak dlouho budeme na konci téhle věty trčet?“
„Hodilo by se říci, že věčně, když už jsme tady byly tedy napsány, ale popravdě, nevím. Nemám ponětí. Když jsem jednou dělala tečku nad měkkým i ve slově stolice, musela jsem tam vydržet stočtyřicetdva let, než mě vystřídali.“
„Prosím tě, o čem ta knížka byla?“ zajímala se první tečka. „To byla nějaká lékařská publikace?“
„Ne, historická kronika.“
„Jo ták, a to tě vystřídali až za tak dlouho?“
„Ano, ale tohle snad nebude ten případ, tenhle sešit je rozhodně mnohonásobně používanější, než byla ta dějepisná kniha.“
„Jo? Ty už s ním máš nějaké zkušenosti?“
„Ale jo, tady si celkem užiješ. Už jsi někdy dělala ve třech tečkách?“
První tečka jen záporně zamručela.
„To tahle holka je používá celkem často. V klidu se můžeme bez problémů měnit, když budeme chtít a nikdo na to nepřijde. Ale dělat tři tečky je asi jedno z nejlepších míst, protože si můžeme mezi sebou alespoň povídat.“
„No jo, ale ta prostřední se s námi nebaví. Asi spí.“
„Nebo se jí nelíbíme.“
„Jo, kápla‘s na to, nelíbíte se mi,“ ozvala se konečně druhá tečka. „Raději dělám sólo. Nejlépe tečku za větou, tam mě nikdo neotravuje,“ pokračovala. „Vyjadřovat něco, o čem ani sám autor nemá ponětí, co to vlastně má být, mě fakt nebaví,“ uzavřela.
„No počkej,“ bránila větu první tečka, „tohle je náhodou dobrá věta.“
„Jo? Co je na větě: ‚Jistě, že to zabere, jen…‘ dobrého?? Vždyť se z ní nic nedozvíme,“ oponovala prostřední tečka.
„To sice ne, ale další věty to doplní a objasní,“ pokračovala s obhajobou tečka číslo jedna.
„Co je mi do nich? Pro mě je důležité, co říká věta, ve které účinkuju já!“
„Ty jsi ale…“ vložila se do debaty třetí tečka. „Kvůli takovým, jako jsi ty, se to v některých knížkách hemží samými suchými, až přehnaně vysvětlujícími a zbytečnými větami. Mělo by tě těšit, že se podílíš na vzniku uměleckého díla, a ne abys místo toho mezi nás vnášela svoje negativistické myšlenky.“
„Děláš si legraci??“ zeptala se vyjeveně druhá tečka té třetí. „Co to vůbec je ‚tři tečky‘?! To je jako kdyby autorovi ujela ruka.“
„To se pleteš, my, tedy jako tři tečky, jsme víceméně uznávané spojovací znaménko,“ nesouhlasila s druhou tečka třetí.
„Jak víceméně?“ zajímala se první tečka.
„Je vidět, že jsi ve škole nedávala moc pozor, i když je pravda, že tohle neví jen tak někdo. Tři tečky se totiž oficiálně v celkovém výčtu znamének neuvádějí, ale dále v textu se o nich autoři takto odborně zaměřené literatury rozepisují jako o samostatném spojovacím znaménku,“ spustila naučeně (možná až trochu namyšleně) třetí tečka. „To znamená, že nejsme jenom nějaký zvláštní derivát tečky, jak si zjevně myslí tady naše drahá druhá nabroušená kolegyně uprostřed. Dokonce i v počítači je trojtečka (vím, tohle slovo není ve slovníku spisovné češtiny, vymyslela jsem si ho, abych se vyhnula neustálému opakování slov) brána jakožto jeden znak. Znak, který má dokonce svou klávesovou zkratku (levý Alt + 0133).“
„To mi chceš jako říct, že „tohle“ je oficiálně povolené a podporované?“ zeptala se třetí tečky ta druhá.
„Ano, ale musíme být tři. Pokud vím, vedou se o tom diskuze i na internetu, protože někteří autoři, publikující na síti, odmítají pravidlo tří teček dodržovat a používají třeba jen dvě nebo naopak čtyři a více teček.“
„Mně se to teda nelíbí. Vůbec. Zrušila bych to,“ prohlásila druhá tečka.“
„Proč?“ zeptala se první tečka. „Mně to právě přijde úžasné. Víš co, tím, když autor napíše tři tečky, může stejně tak vyjádřit náklonnost i odkázat druhého do p… patřičných mezí. Je to tak všestranně použitelné…“ rozplývala se.
„Pravda,“ přisvědčila tečka číslo tři.
„To je právě to, co mi na tom vadí. Že není jasné, co tím chtěl básník říci. Že se tak řekne všechno a zároveň vlastně nic. Ale je samozřejmě velice pohodlné nechat prostor příjemci zprávy, aby si za třemi tečkami domyslel, co je mu libo. Co by se autor namáhal s vymýšlením konce věty, když si to čtenář domyslí sám, že?“ rozohnila se prostřední tečka.
„V tom je právě to kouzlo,“ prohlásila poslední tečka. „Někteří čtenáři tohle zbožňují…“
„A jiní nenávidí,“ přerušila ji druhá tečka hrubě.
„Ano, jiní to nenávidí. Ale někteří to mají rádi a proto jim to musíme poskytnout, když je to možné. I mezi těmi, jež to nesnášejí, se najdou tací, kterým to ve své podstatě nevadí, jen se jim to třeba nelíbí proto, že je děj napínavý, anebo to v příběhu zdržuje,“ nedala se uzemnit třetí tečka.
„A teď mi tady ještě začni vykládat, k čemu všemu se dá trojtečka použít a normálně to snad balím.“
„Jestli chceš…“ popíchla druhou tečku třetí.
„Já bych to ráda slyšela,“ ozvala se první tečka, jakožto nejmladší, do té chvíle mlčky zaujatě poslouchající.
„Nuže dobrá,“ spustila poslední tečka, neberoucí ohledy na nesouhlasně mručící druhou. „Tři tečky lze použít ledajak. Může se tak naznačit přerušení věty druhou postavou, nevyslovená hrozba, nedokončení věty, přerušené nějakou asociací nebo dokonce nadávkou, kterou mimo autora nikdo jiný nezná…“
Druhá tečka přestala žbrblat a co nejlhostejnějším hlasem, který jasně prozrazoval probuzený zájem, se zeptala: „Nadávky taky?“
„Nadávky taky,“ potvrdila třetí tečka.
„To je bezv…“ zarazila se druhá tečka v půli věty. „Tedy… chci říct… Aha, to jsem nevěděla,“ opravila se.
„Ha há, jen se nedělej. Začíná se ti to líbit,“ neodpustila si první tečka.
„No…“ soukala ze sebe neochotně prostřední tečka. „Tak jo, začíná to být zajímavé. Opravdu jsem nevěděla, že se dá trojtečka tak všestranně použít. Mohla bys mi říct něco víc?“ prosila třetí tečku.
„Ale proč ne, jsem ráda, že měníš názor na týmovou spolupráci,“ souhlasila potěšeně tečka číslo tři. „Tři tečky mohou také znamenat nedokončenou myšlenku, jejíž „dotažení“ je ponecháno na čtenáři. Trojtečka v neposlední řadě často symbolizuje i jakýsi příslib pokračování nebo třeba nedokončený výčet všeobecně známých příkladů. Možností je opravdu nesčetně. A taky…“

Co ještě dalšího se dá vykouzlit se třemi tečkami, už třetí tečka říci nestihla, jelikož právě v ten okamžik jsem otevřela svůj sešit, abych zapsala nějaký svůj nápad, který neměl být ztracen…